Po loňské dovolené částečně strávené na pomezí Lucemburska a Německa, kde se vinula cyklostezka podél Mosele, se v mé hlavě usídlil plán vydat se na kole na podobnou stezku. Nakonec z toho vykrystalizovala cyklostezka Odra-Nisa, vzhledem k tomu, že začíná v Nové Vsi, kde řeka Nisa pramenní a končí u Baltského moře, kde jsem pořádně alespoň co si pamatuji, nebyl. Takže se můžeme na první cyklovýlet podobného ražení vydat s Marťou přímo od domu v Jablonci. Nakonec jedeme ve třech, nikdo další se bohužel nepřidal. Odjezd je naplánován na neděli a příjezd o týden později také v neděli, ale to už vlakem. Vše potřebné už máme zajištěné, tak hurá do pedálů..

 

1. den, Neděle.

Vyrážíme z domova, na tvářích nám po pár metrech hraje úsměv, neb kola naložená vším potřebným (většina) a vším nepotřebným (opravdu minimum) se nedají prohlásit za zrovna štiky v rybníce. Manipulace s kolem, které pomalu ani neuzvednu, je prostě lehce děsivá, ale jak časem zjistíme, zvyknout se na to dá a dokonce mě to teď i chybí První zastávku máme hned v Liberci. Zastavujeme za babičkou a mamkou, předáváme ještě pár věcí našemu třetímu do party, Milanovi. Ten ale vyjíždí až později z Frýdlantu a tak se potkáváme společně až na konci dne. Cyklostezky se moc nedržíme, přeci jenom to tady známe, ale občas nás něco překvapí, třeba jako pojízdná lávka přes řeku pod Hamrštejnem. Značení cyklostezky na našem uzemí není zrovna valné, ale do Hrádku nad Nisou trefíme, potkáváme Ivánka s Aničkou (ty jsme k výletu neukecali), dáváme si poslední české pivo a hurá přes přechod v Hartau. Značení je suprové, proplétáme se přes Žitavu, stezka je oddělená nebo se jede po chodníku, takže není žádný stres s auty, všichni motoristé a to po celou dobu našeho výletu jsou, někdy až přehnaně, opatrní a všude ti dávají přednost. Před klášterem v Marientálu Marťa poprvé a ne naposledy píchá zadní kolo, pravděpodobně o nějaký střep, takže lepíme. Po komunikačním šumu se dozvídáme, že Milan už je u Berzdorfer See, kde máme naplánované první spaní, takže jedeme za ním. U jezera koupačka, první kolo hry Uno a se soumrakem hurá do spacáků a první noc pod širým nebem může začít..

 

2. den, Pondělí.

Vstáváme do ranní mlhy, ale brzy se vyjasňuje, jedeme se podívat do Gorlitz. Zajíždíme i do polské Části Zhořelce, kde nakupujeme snídani a pak zase na německou stranu, broudáme velice hezkým městem, ale není času nazbyt, naplánovaná denní porce kilometrů je teprve před námi. V jednné hospodě podél stezky si dáváme naše první Radlery, to se prostě musí. Uprostřed lesů nacházime i zbytky skokanského areálu který udržoval místní sportovní klub s traktorem ve znaku Marťa píchá po druhé, dnes je to připínáček. Poprvé se taky potkáváme s Petrem a Karlem, dvěma týpky z Rumburku, kteří mají skoro stejný plán jak my, dojet k moři. Zatím se s nimi, ale loučíme a nakupujeme ovčí sýry od místního lehce nekomfortního člověka a k večeru zastavujeme asi pět kilometrů před Forstem v lesíku, podél stezky. Tady už začíná protipovodňový val která nás bude provázet po skoro celý zbytek cesty až ke Štetínskému zálivu. Večeříme, hrajeme další kolo Una a druhá noc na cestách právě začíná..

 

3. den, Úterý.

Vstáváme, balíme, začínám mít už v tom systém co a jak kam připevnit a dát. Kolem poledního dojíždíme do Gubenu, strašně, ale strašně se přežíráme Kebabu a shaku. pomalu zjištujeme, že v Polsku se nedá skoro nic, jen koupit cigarety, alkohol a jít ke kadeřníkovi, tak to raději otáčíme a jedeme zase do němec. kousek za Bresinchenem, dáváme vynikající koupačku, doporučuji. Další spaní je naplánovánou před Frankfurtem (nad Odrou) a tak musíme zase pořádně šlápnout do pedálů. Zastavujeme u soutoku Nisy s Odrou, fotíme, loučíme se s Nisou, zapíjíme to v nedaleké hospodě dalším vynikajícím Radlerem a pokračujeme dál. Marťa píchá o kus kovové špony a mě už jako mechanikovi výpravy právě docházejí záplaty a jí trpělivost, čekáme co to bude zítra. Spíme u řeky, stavíme stan jako ochranu před komáry, hrajeme pro změnu Uno a jdeme spát…

 

4. den, Středa.

Dojíždíme do Frankfurtu, zajedeme na polskou stranu na nákup, ale nestojí to za to, je to tu paradoxně dražší než v Německu, hlavně gumový medvídci Haribo a další. Jako útěchu kupejeme polská ovocná piva, vracíme se na německou stranu a po mém ultimátu, že dál ani krok, si piva vypijem na krásném nábřeží. Za Franfurtem se stezka dělí na „normální“ která vede od řeky pryč doprava a „alternativní“ která vede podél řeky. Vybíráme samozřejmě alternativní, která opravdu alternativně vypadá hned od začátku a to tím, že mizí asfalt a jede se po lesní a polní cestě. Máme sucho, takže valíme skoro stejně rychle, jsou tu i pěkná místa na spaní. Končíme u brodu (malá zátoka, ne není to brod přes celou Odru :), pokud chceme dál, tak musíme vyzout boty a přebrodit se. Hned jak jsme to zvládli, se stezky zase spojili dohromady. Jedeme dál, například kolem ropného vrtu, zastavujeme v Grop Neuendorfu, na zmrzlinu. Zhoupneme se mega houpačce,zkouším místní betonový park i s plnou polní. Martě během dne praská duše ve švu, takže zase lepíme. Dnešní spaní je v Hohenwutzenu u dvou rybníků Krabssee. Stavíme stan zase kvůli komárům, jsme ale zašití v lese, kde je totální klid. Jedeme poprvé bez Una spát.

 

5. den, Čtvrtek.

Hned na začátek dne slyšíme krásný zvuk „sssssss“ ano je to od Marťi neb se jí na předním kole odporoučela duše u ventilku, holt každý den to musí být něco jiného, že. Měníme duši a jedeme dál, skoro nekonečnou cestou, vítr fouká od moře, takže maximálně využíváme slip stream. Je tu i jedna nehezká objížďka, už bez vody dojíždíme do Swedu, kde nakupujeme všechny propriety, včetně piva a limonád. Hned za námi se přiřítili kluci z Rumburka, pankujem parkáč a posléze (už sami) i místní park. Využiji trošku „nudnějšího“ dne a povím vám o jedné z místních bolestí a to je záloha na PET láhve. Většinou se pohybuje kolem 25 centů (skleněná láhev na pivo 8 centů), takže se vyplatí láhve hned vracet, ale jak to udělat, že. My vše přeléváme kam můžeme, ale pro cestovatele je to prostě pakárna. PET se nesmí mačkat, neb to mačká automat hned jak tu flašku vrátíte. Když potkáte důchodce co má plný nákupní košík PETek a dává je do automatu po jedné, vy v ruce držíte tři láhve od piva, tak se vám vaří krev. Zlaté české PET popelnice. Milana začalo už včera bolet koleno, takže se naše rychlost snížila, nicméně Milan se nevzdává a jede dál. Ke konci dne se tak rozdělujeme Milan jede napřed Lockintz, my s Marťou dáváme skvělou koupačku v Damitzow. Nicméně tím ztrácíme čas k místu kde chceme spát a kde už Milan pomalu je, se musíme prokousat přes kapky deště. Poprvé nám prší, s Milanem se potkáváme u jezera Locknitz v hezkém přístřešku, který by na spaní byl ideální, ale bohužel už ho opsadili jiní. Je tu totiž velké mraveniště. Takže nám nezbývá nic jiného než popojet o kus dál a dáváme poprvé za výlet zavděk kempem Waldblick, hned na začátku Locknitz, stojí nás to 21 euro, takže pohoda, sprcha neomezená, využíváme k prospěšné hygieně. Netto tu má otevřeno do devíti, jedu koupit pivka, vaříme, máme dovoleno obsadit verandu jedné z chatek a tak máme luxusní spot na hraní Una a ochutnávku piv. Déšť pomalu ustává, jdeme spát, jsme pozitivní co se týče počasí. Uvidíme jak zítra, neb už by jsme měli dojet k moři.

 

6. den, Pátek.

Ráno balíme všechny mokré věci, a jedeme vstříc tetínskému zálivu, první příležitost s mořem máme v Rieth, svačíme, kupujeme v pojízné pekárně zákusky a vynikající chleba a pokračujeme po stezce do Ueckermunde, kde je nádherná písčitá pláž a zároveň dle naší mapy zde oficiálně končí cyklostezka Odra Nisa. Dáváme super koupání a válení se na písku, pro ty co by chtěli ušetřit jak čas, tak peníze, tak tu mohou v klidu své cestování zakončit. My máme ale v plánu dojet k otevřenému moři, na ostrov Usedom. Protože ostrov je z německé strany spojen jedním mostem, což by ale pro nás znamenalo 25 km zajíždku, zjišťujeme v infocentru jak jede přívoz z Kampu do Karninu. Bohužel pro nás končí brzo, ale je tu ještě jeden přívoz. Menší, jen pro 6 osob (a 6 kol), ale za to jede ož do 10 do večera. Jezdí z Anklamer Fahre, takže neleníme a po kebabu, jedeme na místo, za městem se jede po singletracku jak vyšitém z Nového Města. Projíždíme i nádherné vřesoviska plná ptáku, slunce svítí, obloha je modrá a ve mě se rozléhá radostný pocit. V Anklamer Fahre, což je vesnička o dvacet baráčkách, hledáme přívoz. Přijíždíme na místo mezi baráky, kde je vidět velká loď plná šrotu, úzká cestička rákosím vede k maličkému skoro ztrouchnivělému molu. Nikde nic, jen cedule s tel. číslem. Koukáme na sebe, koukáme na molo, koukáme na okolí, dá se říci, že prostě čumíme jak puci. V tom se, ale nad zátokou rozlehne zvuk „duc…duc…duc“. A po chvilce váhání jestli k nám něco jede, so opravdu objevuje na dohled malá bárka, za kormidlem bílovousý mořský vlk a ještě jeden pasažér, což se ukazuje je soused kapitána. Prostě to se musí vidět. Nicméně, přívoz máme, za 7 euro na osobu vás odveze do Karninu. Nasedáme, projíždíme kolem zbytku železničního mostu, který se v prostřední části zvedal o 28 metrů, tak aby zde mohla projet loď. Slunce pomalu zapadá fotíme se, necháme se fotit a pak jen loučení s kapitánem. Dojíždíme kousek za vesnici Usedom, kde zrovna probíhá sraz amerických aut. Je už pozdě, spíme v lese, komaři tu moc nejsou, takže jen tak podširákem, jsme unavení a tak dnes Uno není. Kdo pozorně četl, jistě si říká, že tu není žádná zmínka o píchnutí ani jiném defektu a je to tak…Marťa neměla poprvé defekt, huráá, huráá.

 

7. den, Sobota.

Vstáváme brzo, snídáme cestou a plnou parou, směřujeme vstříc Alhbecku, naší cílové stanici. Letovisko sloužící jako nejbližší mořské koupání pro lid Berlína, nás láká svými plážemi. Kupujeme pohledy, jedeme se vyfotit na molo, co nejdál na moře, užíváme si sluníčka. Na hlavní třídu tu doráží sraz amerických aut, takže k vidění je tu třeba Grand Torino a další americké krásky. Koupeme se úplně v ledovém moři, připalujeme se a po nádherné cyklostezce spojující německou a polskou část, jedeme naposledy do Polska. Vybíráme si hezkou hospodu, Marťa s Milanem si dávají rybu, já si dávám pohár, všichni si dáváme pivo, pak také pivo a pivo. Mirně opilí jedeme skrz Swninoujsce, kupujeme další piva. Metelíme si to zase k přivozu, neb musíme už večer zpátky na pevninu, jinak by jsme nestíhali nedělní vlak. Takže v Karninu je nám zavolán přívoz, dáváme si Radlera. Mořský vlk je do dvaceti minut u nás, nastupujeme, cestou kecáme kde budeme spát a pan Mořský vlk nás zve k němu na zahradu. Nemůžeme odmítnout, neodmítáme ani lahváče, takže se večer rozjíždí velice velice zajímavě. Přichází i sousedka, Mořský vlk musí odjet a sousedka nás zavaluje dvouhodinovým skoro monologem, nerozumím nic, ale Marťa to dává. Milan asi taky. po návratu Mořského vlka pokračujeme dál a jdeme značně pod parou spát.

 

8. den, Neděle.

Balíme stan, přichází sousedka, že pro nás připravila před cestou snídani a tak všichni i s Mořským vlkem, jedeme o kousek dál, kde nás čeká prostřený stůl, káva, míchaná vajíčka, maso, domácí chleba a marmeláda. Takže jen valíme oči, vychutnáváme si tuhle nádhernou a vynikající snídani na zahrádce. Ale je čas se rozloučit, na cestu dostáváme i celý bochník domácího chleba. Chceme jet z Anklamu dřívějším vlakem tak, aby jsme se do něj dostali i s kolama. Vše se nám daří, potkáváme se tu s klukama z Rumburka, kteří jedou s námi na jednu jízdenku. O víkendu totiž na německých drahách platí skupinová jízdenka za 42 euro na celý den, kamkoliv po Německu. Za kolo se platí 5 euro/den, takže nás jednoho zpáteční cesta z Anklamu do Žitavy vychází na 13,5 euro. S přestupev v Berlíně a Cottbusu, jsme za sedm hodin skoro tam kde jsme byli před sedmi dny. No není to krása? V Žitavě se loučíme s Milanem, klukama z Rumburku. S Marťou jedeme ještě do Liberce, na pivo a zase za babičkou a mamkou. Tím se nám naše putování uzavírá, dojíždíme na kolech už za soumraku do Jablonce. Bylo to krásné, Marťa jela jako drak, 100 kilometrů denně zas až tak nebolí, počasí suprové, defekty pravidelné, ale malé. Určitě to tedy nebyla naše poslední cyklostezka.